V Běsích je východiskem etické skutečnosti teoretická touha po dobru, jež končí spirálou zla. Je tu zobrazena nespokojenost se světem do něhož se člověk narodí, touha po něčem lepším, co by uspokojilo vlastní žádostivost po dobru. S touto nespokojeností moderního člověka se světem jsme se setkali už v příbězích Raskolnikova a Ivana. Dobro je zde něčím, čeho musí být za každou cenu dosáhnuto a to i za cenu nejhoršího zla. Jeden z možných způsobů jak toho dosáhnout, je popsán v Šigalevově systému:
„Navrhuje jako konečné rozřešení otázky – rozděliti lidstvo na dvě nestejné části. Desetina dostane osobní svobodu a neomezenou moc nad ostatními devíti desetinami. Ty pak musí ztratit svou osobnost, stát se jakýmsi stádem a při neobmezené poslušnosti dosáhnout řadou přerodů prvotní nevinnosti, čehosi jako prvotního ráje, třebaže ostatně budou pracovat.“ (6,s.398)
N. Berďájev tento systém komentuje:
„Sama idea je hrozná, nesmyslná a nelidská, svoboda se v ní proměňuje v bezmezný despotismus, rovnost v strašlivou nerovnost, zbožštění člověka v záhubu lidské přirozenosti.“ (1,s.65)
Moderní člověk věří, že člověku by mohlo být ulehčeno, pokud by byl zbaven svobody. Zlo je pro moderního člověka momentem evoluce dobra. Toto zlo nepředstavuje staré, hrubé, ihned viditelné zlo, ale vždy se nějak podobá křesťanskému dobru.
Podobné koncepce se rodí a zanikají, mladší koncepce nahrazují starší. Stěpan Trofimovič Verchovenskij je tvůrcem ideje, která je zárodkem podobných koncepcí. Je představitelem ruského liberála čtyřicátých let, v románu je zobrazen jako počátek, od něhož vše začalo. Teoretická touha po dobru je úzce spjata s touto postavou. Osobnost charakterizovaná vlastnostmi: nerozhodnost, pochybnost o sobě, tradice, smysl pro povinnost, neschopnost dospět k činům, lítostivost. Stěpan Trofimovič je nositelem ideje. On ví jak dospět k dobru, sám je však zakořeněn v tom starém, co se jeví jako špatné a zlé, co si žádá změnu.
Petr Stěpanovič Verchovenskij je tím novým výtvorem moderní doby, je tím, kdo vše přetvoří, jeho idea jde mnohem dále. Osoba charakterizovaná: dynamický netrpělivý, všeho schopný, společensky protřelí, ten za kterého hovoří skutky, pragmatický. Nenávidí současný svět, nespojuje ho s ním nic, chce změnu a ví jak jí dosáhnout. V jeho cestě k dobru ho nic nezastaví, nemá zábrany. Pokud je nutné udělat ve jménu dobra zlo, nerozpakuje se ho vykonat. Je mužem moderní doby, nač čekat, když dobro je na dosah, jen vědět jak jej dosáhnout. A on zná svou cestu za dobrem, je nositelem ideje, zná své místo v budoucím světě:
„Nebudeme přece zas ještě třicet let žvanit, jako se žvanilo třicet let až dotud. Ptám se vás proto, co je vám milejší: pomalá cesta, to jest psaní sociálních románů a pomalé řešení osudů lidstva na papíře v kancelářích na třicet let dopředu, zatímco bude despotismus žrát pečené holuby, kteří lítají sami do úst a které necháte lítat kolem úst, nebo jste pro řešení rychlé, ať je jakékoliv, jen když vám rozváže definitivně ruce a umožní lidstvu, aby se volně samo sociálně uspořádalo, a to ve skutečnosti, ne už na papíře?“ (6,s.402)
A kde jsou ti, pro něž má býti dobro vybudováno? Kde jsou ti ponížení, bezmocní, chudí a potřební? Šatov odporuje Stěpanu Trofimoviči, který hovoří o lidech své generace nositelů ideje jako o spasitelích lidu:
„Ti vaši lidé nikdy národ nemilovali, netrpěli proň, nic proň neobětovali, ať si to ke své útěše malovali sebelíp!“ (6,s.41)
Petra Stěpanoviče ani Stěpana Trofimoviče s nimi nic nespojuje, nikde není popis jejich vnitřní zainteresovanosti do života lidí v bídě, jenž by pojil obě postavy s podobnými lidmi. S těmi, pro něž má být dobro vykonáno. Až na jednu vyjímku. Feďka kriminálník, člověk jehož kolo osudu vehnalo až na okraj společnosti. Zde vidíme jasné rozpory ve vidění moderního světa a společnosti u našich románových hrdinů. Pro Stěpana Trofimoviče i Petra Stěpanoviče je systém a společnost nedokonalá. Společnost je tím rozhodujícím faktorem, který drtí lidi. Změnou společenských vztahů se dospěje k dobru. Život a osud Feďky kriminálníka však hovoří o ničem jiném. Ne systém, ne společnost, ale konkrétní lidé vehnali Feďku na rozcestí. Stěpan Trofimovič jenž prohrál Feďku v kartách, byl prvotní příčinou Feďkova úpadku. Petr Stěpanovič využívající Feďku pro kriminální činy. Člověk je zde hybnou silou společenských vztahů a ne společnost domněle hýbající s lidmi. Lidé jednající ve jménu ideje dobra se propadají do spárů zla a jsou jeho hybnou silou.
Moderní člověk věří, že svět lze lidským zásahem změnit. Ovšem změnou společenských podmínek, nelze změnit člověka. Člověk staré doby měl nesmrtelného, neměnného Boha. Ten je stálým pevným bodem jímž nelze pohnout. Pak, ale nelze tak jednoduše pohnout celým světem, s celým božským stvořením, jak si to představují naši hrdinové. Stěpan Trofimovič svou pasivní rezistencí si je tohoto faktu vědom. Jemu současný svět vyhovuje, chce aby svět zůstal takový jaký je. Petr Stěpanovič současný svět nenávidí, pojímá jej jako zlý a nenávidí i svoje postavení v tomto světě, chce změnu. Dynamika jeho myšlenek a činů ho žene stále vpřed. Pro něho není žádného pevného bodu, pevný bod nemá ani nehledá, pro něho je podstatou změna, ne stálost. Postavení stálého, neměnného Boha ve společnosti vidí svérázně:
„Ruský Bůh už ustoupil své místo „neřádstvu“.“ (6,s.414)
N.K. Michajlovskij v tomto vidí nedostatek náboženské harmonie u moderního člověka.4 (16,s.154)
Ateistický postoj a sebestřednost představuje v Běsech postava inženýra Kilrillova. Pro Kirillova je pevným bodem světa on sám. Stěpan Trofimovič o něm prohlašuje:
„Tito lidé vidí přírodu a společnost jinak než je Bůh udělal a než jakými ve skutečnosti jsou.“ (6,s.125)
Naráží tak na určitou neschopnost moderních ideologů, přijmout svět takový, jaký je, neschopnost potlačit svou nespokojenost se světem.
Pokud nelze změnit člověka, je nemožné změnit utrpení lidí. Feďka kriminálník, byl obětí lidských činů, ne společenských vztahů. Dostojevskij se tímto románem připojil ke Gercenovo boji svobodného člověka proti osvoboditelům lidstva.5 Gercen říká:
„Vysvětlete mi, prosím vás, proč je směšné věřit v Boha, a přitom věřit v člověka směšné není. Věřit v lidstvo není směšné, ale věřit v království nebeské je hloupé. Copak věřit pozemským utopiím je rozumné?“ (2,s.62)
Stěpan Trofimovič je jedním z původců, toho všeho, on je jedním z prvotních nositelů ideje. Je to však člověk eticky zaměřený, schopný rozlišovat dobro a zlo, schopný vlastní sebereflexe, jež se promítá do jeho činů. Prvotní idea uzrává skrze hnutí, jehož nositelem je Petr Verchovenskij. Stěpan Trofimovič je otcem myšlenky i člověka, který vykoná ideu v praxi. Petr Stěpanovič Verchovenskij má ideu, jež se rozvinula v něco naprosto odlišného od prvotních idealistických představ jeho otce. Petr Verchovenskij není schopen rozlišení dobra a zla, ani se o to nesnaží. Pro něj je podstatná jen ta idea uskutečněná v praxi. Jedno za jakých okolností a činů se k ní má dospět. Ať je to třeba i zlo, jež mu pomůže vykonat dobro:
„Odjížděl jsem – zuřila teze Littréa, že zločin je šílenstvím. Přijíždím – a zločin už není šílenstvím, ale právě naopak zdravím rozumem a téměř povinností nebo alespoň ušlechtilým protestem. „Nu, proč by duševně vyspělý vrah někoho nezabil, když potřebuje peníze?“ (6,s.413)
S podobnou myšlenkou se setkáváme už v Idiotovi při vyprávění příběhu ze soudní praxe:
„Je zcela přirozené, že mému klientovi v jeho bídě přišel do hlavy nápad zavraždit šest lidí, komupak by to na jeho místě nenapadlo?“ (7,s.255)
T.G. Masaryk vidí v přecházení idejí z otců na syny obtíž znesnadňující řešit konflikty konsensem:
„Obtíž záleží na fatálním cirkulu, že synové jsou vychováváni otci, mladí starými, demokraté aristokraty. Právě proto je revoluce vzbouření synů proti otcům.“ (16,s.412)
V Stěpanu Trofimoviči pomalu uzrává záporný postoj k myšlence, jež byla zprvu jeho vlastním výtvorem:
„Uznávám, že základní autorova myšlenka je správná,“ říkal mi v horečce, „ale vždyť tím je to hroznější. Je to naše, právě naše idea; my, my první jsme ji zasadili, pěstili, připravili – co by taky po nás mohli říci nového! Ale panebože, jak je to všechno vyjádřeno, zkaženo, zpotvořeno!“ volal, bubnuje prsty po knize. „K takovým závěrům jsme spěli? Kdo tu ještě pozná prvotní myšlenku?“ (6,s.302)
Pro Petra Verchovenského je důvodem proč vykonat ideu v praxi idea sama, nejsou to žádní trpící a potřební. Petr Stěpanovič je mužem elit. Pouze elita má pro něj význam, ovšem jen ta elita do níž sám patří:
„Touhy a utrpení pro nás, ale pro otroky šigalevština.“ „Sebe vylučujete?“ utrhl se zase Stavrogin.“ (6,s.411)
Trpí egoismem mocných, vše koná ve jménu dobra a ostatních lidí. Nejvíce prospěchu z toho chce mít, ale on sám. Chce být ve středu dění a pociťovat moc z toho, co vše může ovlivnit. Moc rozhodovat o sobě i ostatních však upírá druhým.
Stěpan Trofimovič v posledních chvílích života dospívá k radikálnímu obratu. Velkých myšlenek se nevzdává jen dochází k obsahové změně ideje:
„Je-li Bůh, je i nesmrtelnost! Hle, mé vyznání víry.“... „přítelkyně, když jsem pochopil...tu nastavenou tvář, já...pochopil jsem ještě něco jiného...Lhal jsem celý svůj život, celý, celičký život!“ (6,s.650)
S tímto poznáním se obrací i k nepřítomnému synovi:
„I pro nejhloupějšího člověka je životní nezbytností aspoň něco velkého, Petrušo...Och, jak bych je všechny zas rád uviděl! Oni nevědí, nevědí, že i v nich je skryta tatáž věčná Velká myšlenka!“ (6,s.651)
Jednou z postav Dostojevského Běsů majících na dobro a zlo jasný názor je inženýr Kirillov. Jeho idea by se dala nazvat myšlenkou o dobrém universu. Vše je dobré. Zlo a nedobro pak vzniká z nevědomosti. Dobro je možné rozumově uchopit. Ale nejde zde přesně o to, kdo neví, že vše je dobré, koná zlo. Spíše jde o to, kdo neví, že vše je dobré, považuje něco za špatné a zlé. Hlavním důrazem je poznat a uvědomit si každou věc a skutečnost jako dobrou. Nejedná se ale o nějaké rozlišování dobra a zla. Ale o označení všeho za dobré. Zlo zde nemá existenci proto, že by bez dobra nemohlo existovat, ale proto, že ve skutečnosti není vůbec a i ten nejstrašnější čin je dobrý.
„Všechno je dobré.“ „Všechno?“ „Všechno Člověk je nešťasten, protože neví, že je šťasten; jen proto. To je vše, vše! Kdo to pozná, začne být ihned šťasten, v tu chvíli. Tchyně umře, ale děvče zůstane; všecko je dobré. Nenadále jsem to objevil.“ (6,s.239)
Dobro a zlo je zde vázáno na pocit štěstí a neštěstí. Pocitová stránka subjektu určuje, zda věc je dobrá či špatná. Nevědomost toho, že člověk není šťasten má za následek pocit neštěstí u člověka. Dobro závisí na uvědomění si subjektu, že je dobrý. Nedobrý člověk je ten, který neví, že je dobrý. Petr Stěpanovič záporná postava příběhu o sobě prohlašuje:
„Darebák, darebák. Zajímá vás kdo já jsem?“ (6,s.414)
Jak o sobě Petr Verchovenskij smýšlí, tak se i chová a ve skutečnosti i takovým člověkem je, dá se vyvodit z Kirillova světonázoru.
Odlišné dogmatické pojetí dobra a zla je zde zastoupeno názorem Šatovsko-Stavroginovským. Student Šatov ve vášnivém rozhovoru se Stavroginem opakuje Stavroginovi názory s odstupem několika let, přitom však dochází k posunu a idea dostává jiný radikálnější ráz. Nábožensko-dogmatický pohled s důrazem na národ a jeho význam pro jednotlivce, takto by se dala nazvat Šatovova koncepce. Dobro a zlo pro Šatova není rozumově uchopitelné ani rozlišitelné.
„Nikdy nebyl rozum s to definovat zlo a dobro, dokonce ani oddělit zlo od dobra, třeba jen přibližně.“ (6,s.252)
Šatov přešel ze socialistických, materialistických myšlenek, jejichž byl kdysi zastáncem až k agnosticismu a příklonu k zjevenému Bohu. Rozumem v jeho koncepci dobro a zlo nelze poznat.
Dobro a zlo je zde ustanoveno dogmaticky skrze Boha a náboženství. Na základě heteronomního určení, se rozlišuje, zda věc je dobrá či špatná. Národ si tvoří vlastního Boha, odlišného od ostatních národů. Jaký Bůh takové pojetí o dobru a zlu národ vyznává. Dobro a zlo existuje pouze skrze náboženské ustavení. Existuje zde vazba mezi národem zvoleným Bohem a určením dobra a zla skrze Boha jež například Desaterem určuje povahu skutků. Národ –› Bůh –› to co je dobré nebo špatné.
„Cílem všeho pohybu v každém národě a v každém období jeho existence je jedině hledání Boha, vlastního Boha, právě jen svého, a víra v něho jako Boha jedině pravého.“ (6,s.252)
Stírání rozdílů mezi dobrem a zlem se děje tak, že národy začínají chápat dobro a zlo stejným způsobem. Pouze boj mezi národy, jejich soupeření a nepřátelství má za následek samotnou existenci dobra a zla. Rozdílné chápaní dobra a zla je existenčně svázáno s bytím dobra a zla.
Zakořeněnost v národě, schopnost reflexe postavení ve svém národě je podmínkou pro rozlišování dobra a zla. Poznání dobra a zla je možné jen skrze národ jehož je člověk příslušníkem. Nebýt účasten v národě znamená zlo. Znamená nerozlišování dobrého od špatného. Tento systém je založen proti jakékoliv autonomní morálce. Pouze účast v lidské společnosti zaručuje schopnost rozlišení dobrého od špatného.
Nejlépe vystihuje Stavroginovu osobnost jeho vlastní výpověď v dopisu adresovaném Darje Pavlovně:
„Právě tak jako vždycky před tím pocítím přání udělat dobrou věc a dělá mi to potěšení; vedle toho si přeji i zlou věc a cítím taky potěšení.“ (6,s.661)
Stavroginův amoralismus je vyjádřen, právě v této jeho větě. Je ale otázkou, zda se u něho jedná o nějaký životní názor, spíše jde o postoj, kterým se staví k momentálním problémům. Jak se tato jeho osobnostní stránka objeví, tak také mizí. Je schopen dodržovat mravní normy, aniž by se u něj jednalo o nějakou přetvářku či momentálně pro něj výhodné chování. Objevuje se u něj i určitá forma ataraxie. Není schopen svůj neklid hluboce ležící uvnitř něho samého ovlivnit či nějak pochopit. Je zde prvopočátek pro jeho promyšlenou lhostejnost vůči skutečnostem, jež ho obklopují.
Stavrogin není člověk, projevující své city, není upjatý k žádnému lidskému tvoru. Cítí v sobě rozpory vyplívající ze své lidské nedostatečnosti. Od svého dětství je pod tlakem očekávání svých nejbližších, které nemůže, nechce, ani není schopen splnit. Jak matka, Stěpan Trofimovič, tak Petr Stěpanovič s ním mají nebo měli své plány. On si nevytváří k lidem upřímné vazby, jelikož všichni jeho nejbližší s ním měli své záměry. Mít pevnou vazbu k lidem, pro něho znamená dostát dalším očekáváním jejichž realizace je pro něj přetěžká a plně ho vytěžuje. Vyrovnává se s tím po svém. Preferuje vášeň, rozkoš, hédonismus, své momentální choutky okamžitě uspokojuje. S důsledky svých činů se vyrovnává po svém, utápí se v sebetýrání, ať už v manželství s chromou a duševně nemocnou ženou, v souboji v němž na místo role zdatného soupeře se stane z vlastního záměru pouhým terčem, snáší veřejně provedený políček od chudého studenta, vrhá se do neperspektivního vztahu s Lizou.
Jeho iracionální činy mají podobu afektu, avšak svým stále se opakovaným průběhem měnící svůj charakter se stávají trvalým sklonem k podobnému chování. Stavrogin si libuje v rozruchu, kolem své osoby, sám pak zůstává jakoby vně okolností, nedotčen jimi. Je schopný okamžitě uspokojit svoji vášeň, k důsledkům svých činů se chová apaticky. Chová se jakoby se nic nedělo, je na ostatních aby se s jeho činy vyrovnali. On už se s takovým svým činem vyrovnal dříve, než něco provedl. Jakoby u každého člověka přicházejícího s ním do styku předpokládal, že ten si už musí být jeho povahy vědom a nemůže být jeho iracionálními činy překvapen.
Kromě jeho iracionální složky se dostává do popředí jeho racionální složka, ta zobrazuje tuto postavu jako člověka vědomého si svých činů. On je duchovním otcem svazu, myslitelem systému rozvratných pětek i taktických kroků jejich činnosti:
„Přemluvte čtyři členy kroužku, aby oddělaly pátého, pod záminkou, že donáší, a ihned je všechny svážete prolitou krví jako jediným uzlem.“ (6,s.380)
Ač je autorem stanov, duchovním otcem, sám se k realizaci svých myšlenek nehlásí, nechce být do možných důsledků vtažen. Jeho činnost ve svazu má povahu jen nějaké jeho uzavřené životní etapy, jíž se zúčastnil, aby se momentálně zabavil.
Stavrogin je člověk, kterého provází smrt. Zabil člověka v souboji a sám v souboji s Gaganovem se nechal málem zabít. Neudělal nic, když se dozvěděl o přípravě vraždy své ženy a jejího bratra. Nic se ho netkne, najednou však nastává radikální zvrat, v posledním sepětí svých sil chce začít nový život, hledá někoho s kým by svůj nový začátek prožíval. Nestačí svůj záměr uskutečnit a uchvacuje ho záměr nový - svůj život končí sebevraždou. Člověk mající všechny potence k dobrému uplatnění ve společnosti se všeho vzdává, nemá chuť žít.
Stavrogin je prototypem člověka ztratícího autenticitu, je odcizen sobě samému a projevuje se to jak jeho koncem v podobě sebevraždy, tak postojem v souboji s Gaganovem nebo vlastní výpovědí snažící se osvětlit jeho nemístné chování ke Gaganovu otci či Liputinově ženě.
„No, tu se trochu mýlíte, já opravdu nebyl… zcela zdráv…“ (6,s.55)
Šatov vyčítá Stavroginovi hédonismus. Stavrogin si oblíbil pohybovat se mezi dvěma extrémními póly, po jejichž dosažení prožívá rozkoš. Jeho záměrné jednání je zaměřeno na maximalizaci rozkoše. Stavrogin stupňuje svou spirálu slasti a shledává ji dobrou. Pojetí dobra a zla Stavroginovsko-Šatovské je založeno esteticky. Krása i ošklivost jsou řízeny citem, rozkoší a žádostivostí. Rozkoš, vášeň a žádostivost otupují veškerý cit pro krásno. Zaujetí extrémy bez sebereflexe vede k otupení. I zde rozum selhává a nelze se pomocí něho dobrat, proč dobro je krásné a zlo ošklivé. Stavrogin je Šatovovou výpovědí zhrozen, nechce o svých nutkáních vedoucích k extrémním činům mluvit. F. Kautman vidí v Stavroginovi ústřední postavu celých Běsů:
„Tak například Běsi odhalují rozpad neobvyklé lidské osobnosti, jež vyčerpala své síly z bezpočtu snah a není už schopna volby a oběti. (1,s.29)
Petr Stěpanovič Verchovenskij je neoddiskutovatelně zápornou postavou celého příběhu, ať se na něj podíváme z jakékoliv stránky, co dělá, chce či jaké metody používá. N. Berďájev o této postavě píše:
„Petr Verchovenskij představuje jednu z nejhroznějších Dostojevského postav, lidské svědomí které najdeme ještě u Raskolnikova, je u něj zcela vyhlazeno.“ (1,s.65)
Myšlenka ideální společnosti, kde by lidé naplňovali své lidství, je pro něho pouhou zástěrkou, umožňující mu uspokojit vlastní ambice. Nevěří v úspěch socialismu, naopak počítá s jeho neúspěchem, jenž využije pro uchopení neomezené moci. Nestojí o slávu, chce zůstat v pozadí jež mu umožní skrytě ovládat běh událostí. Patří to k jeho taktice, ať už se vydává za pouhého agenta celosvětové internacionály, jež ve skutečnosti tvoří on a Stavrogin, nebo o snahu udělat ze Stavrogina pomocí remytologizace, nedostižného panovníka a spasitele společnosti po případném socialistickém nezdaru. Verchovenskij je zaujat, nadšen v jakémsi Popperově historicismu, obsedantnímu puzení k novému modernímu a stále domněle lepšímu uspořádání společnosti. Sám však žije v jakési iluzi, kterou si sám vytvořil ve svém očekávání. Feďka kriminálník tuto jeho osobnostní stránku vyjádřil takto:
„Petru Stěpanoviči se, jářku milostpane, na světě strašně lehce žije, poněvadž si člověka sám představí a s tím člověkem žije.“ (6,s.261)
Petr Stěpanovič operuje mimo dobro a zlo, pro něj nejsou lidé lepší nebo horší, ale jen chytřejší a hloupější. Své okolí pozoruje funkcionálně a instrumentálně, své cíle nepodřizuje žádné morální autoritě, neboť jeho Bůh už ustoupil místo neřádstvu, nevěří v jím transpirované ideály a cíle, nicméně tuto víru z hlediska svých cílů předstírá a v mocenském postavení ji vyžaduje od druhých.
Vlastní moc a schopnost manipulovat s lidmi, mystifikovat je, to je to, co Petra Stěpanoviče těší. Využívá obsáhlý repertoár prostředků, jež mu umožňují naplňovat vlastní cíle. Kompromituje lidi, jímž se vtírá do přízně, snaží se využít jakýchkoliv prostředků, ať je to třeba i Kirillova myšlenka na sebevraždu. Je strůjcem celé tragédie, vraždy Šatova či Lebjadkinových nebo dokonané sebevraždy Kirillova, jehož k tomuto činu dožene. Tento člověk však spravedlnosti uniká, vytrácí se z děje jako by nebyl živou osobou ale nedostižným fantomem, jenž se ujme v jakékoliv půdě či prostředí a spřádá tam své sítě. Zatímco Stavrogin je živým člověkem hynoucím vlastní rukou, Petr Stěpanovič Verchovenskij je jakýmsi nezničitelným bytím zla pronikajícím lidskými životy a děním. N. Berďájev popisuje Petrovo Verchovenského démonismus:
„Petr Verchovenskij ztrácí kvůli posedlosti touto falešnou ideou lidskou podobu. Je schopen všeho, ve jménu své ideje pokládá vše za dovolené. Pro něj už neexistuje člověk a on sám není člověkem. Zde jsme již vykročili z království člověka do jakéhosi hrůzného nelidského živlu. Posedlost bezbožnou ideou revolučního socialismu vede ve svých konečných důsledcích k nelidskosti. Dochází k mravní idiotizaci lidské přirozenosti, ztrácí se veškerá kritéria dobra a zla.“(1,s.65)
Dostojevský nejednou ve svých románech reagoval na umělecko-tématickou poptávku doby. Dostojevského Běsi jsou takovým uměleckým, tendenčním ztvárněním skutečného příběhu, jenž byl medializován nejen v Rusku, ale i po celé Evropě. Za svého pobytu v Drážďanech se Dostojevský prostřednictvím novin dozvídal o průběhu vyšetřování politické vraždy studenta Petrovské zemědělské akademie Ivanova, který byl členem tajného spolku rozvratných pětek organizovaných Sergejem Něčajevem. Něčajev Ivanova obvinil ze zrady a společně s ostatními členy spolku ho společně zavraždili. Něčajev se vydával za agenta mezinárodní revoluční organizace.
Sám Dostojevský se ve svém dopise Majkovskému přiznává, že šlo o dílo tendenční. Dostojevskij se v Běsích vyrovnává sám se sebou, svou minulostí v revolučním kroužku „petraševců“. Šatovův úkol opatrovat tajnou tiskárnu, byl i jeho úkolem u „petraševců“. Dostojevskij do díla, zakomponovává své součastníky. V postavách Běsů lze nalézt skutečně žijící Dostojevského přátele i oponenty. Postava muže činu, revolucionáře Petra Stěpanoviče Verchovenského je postavou Něčajevovou6. Stavrogin se svým chladným rozumem představuje Bakunina, jakéhosi ideového vůdce ze zahraničí. V postavě Stěpana Trofimoviče Verchovenského je zobrazen vážený profesor dějin Granovskij. V oběti vrahů lze nalézt dvě skutečné postavy. Nejen samotného Ivanova, ale i filozofa dějin Danielevského se svou koncepcí lidstva dělícího se na uzavřené kulturně historické typy. Tato koncepce silně připomíná koncepci Šatovovu, v níž si jednotlivé národy volí svého Boha, skrze kterého se pak heteronomně určuje co je dobré a co špatné. Stíráním rozdílů mezi chápáním dobra a zla, se pak stírají rozdíly mezi jednotlivými národy. Ovšem citově nejzainteresovanější postavou je postava spisovatele Karmazinova, která měla představovat Ivana Sergejeviče Turgeněva s nímž se po celý život v jednotlivých postojích rozcházel a zase usmiřoval a jehož v této postavě značně zkarikatizoval.
Dostojevskij později analizujíc svou úlohu v kroužku „petraševců“ přiznává, že on by Něčajevem nikdy nebyl, nemůže si ale být jist, zda by ve svém mladickém zápalu se nestal „něčajevcem“. Srovnává ve svém díle sebe a své zkušenosti s liberalismem čtyřicátých let, v němž měl jistou úlohu, s revolučním hnutím šedesátých a sedmdesátých let. V postavách otce a syna Verchovenských vidí názorový vývoj, určitou přímou linii od liberalismu čtyřicátých let až k něčajevovcům. Názory, jež byli zplozeny otci a přešly v radikálnější podobě na syny. V liberalismu čtyřicátých let se scházeli ruští intelektuálové a společně diskutovali nad myšlenkami přicházejícími ze západní Evropy, z nichž největší vliv měla Schellingova filozofie. Rozpornými názory na reformy Petra I. Velikého a budoucí úlohu Ruska v Evropě došlo k rozdělení na dva hlavní směry na slavjanofili a na západniky. V mnoha otázkách se rozcházeli i spojovali a to nejen názorové proudy ale i jednotliví intelektuálové. U slavjanofilů i západniků docházelo k vzájemnému myšlenkovému překrývání a ovlivňování. To mělo ve svých důsledcích za následek to, že objektivně nešlo přiřadit jednotlivého myslitele ke konkrétnímu směru. Záleželo pouze na jednotlivém mysliteli kam se on sám řadí. Západnici i slavjanofilové se dále dělili na jednotlivé podskupiny podle názorových rozporů na jednotlivé otázky. Přijmutím Hegelovy filozofie západniky, se filozoficky oba směry rozdělili na Hegelův racionalismus představovaný západniky a Schelingovou vírou v absolutno, jehož se drželi slavjanofilové. Tato dvojí filozofie vyústila u slavjanofilů do náboženství a víry, u západniků do revoluce a socialismu. Náboženská otázka však začala rozdělovat i západniky. Utvořilo se zde levé a pravé křídlo pod vlivem Feuerbachovi filozofie. Došlo k roztržce mezi Gercenem rozhodnuvším se pro materialismus a ateismus a jeho přáteli jmenovitě Granovským, který obhajoval svou víru v osobní nesmrtelnost. Právě postava Stěpana Trofimoviče Verchovenského představující Granovského pronáší na konci svého života tezi:
„Je-li Bůh, je i nesmrtelnost! Hle mé vyznání víry.“ (6,s.650)
Linie vedoucí k Něčajevovi vede přes Bakunina až k Stankijevičovu literárně-filozofickému kroužku, jehož členy kromě již zmíněného Bakunina byli Bělinskij, Aksakov, Katkov aj. Bakunin postupně přešel od hegelovského idealismu k filozofii činu, k revolučnímu anarchismu v jeho nejkrajnější podobě. V roce 1869 se seznámil s Něčájevem. Roku 1872 byl pro svou účast v Něčajevově pletichách vyloučen z internacionály na kongresu v Haagu. Podle T.G. Masaryka se nedá říci, kam až šel Bakunin za Něčajevem ve svých tajných instrukcích, v jednotlivostech; zřekl se ho, ale zapletl se s ním způsobem zcela nepřípustným. (16,s.27) Něčajev je znám také svým katechismem revolucionáře, z něhož Dostojevský čerpal, když popisoval cíle a metody Verchovenského tajného spolku.
Poznámky:
4Jedná se o závěr T.G. Masaryka pojednávající o N.K. Michajlovském v Masarykově Rusku a Evropě.
5Srovnej: N. Berďájev Ruská idea.
6Řazení postav Dostojevského Běsů k skutečně žijícím postavám Dostojevského součastníků jsem převzal z doslovu V. Běhounka v Běsích.