O každém z vybraných Dostojevského děl (Idiot, Zločin a trest, Bratři Karamazovi, Běsi) se dá říci, že se jedná o román filozofický, ideový. Ve smyslu románu o „ideji“, v němž se osudy postav prolínají s idejemi a ideje s osudy. Dostojevský si ve své tvorbě klade otázky, odkud se v člověku bere dobro a zlo, láska a nenávist, pýcha a pokora, pud sebezáchovy a pud sebezničení, altruismus a egoismus, víra a skepse.
V Dostojevského díle se setkáváme se všemi možnými podobami dobra a zla. Ne vždy to, co uspokojuje naše žádosti je dobrem. Cíle člověka se postupem času mění a s poznáním těchto cílů se mění i poznání dobra a zla. Dobro i zlo může být určeno nábožensky i nenábožensky, autonomně i heteronomně a nelze přesně rozhodnout, které určení je lepší nebo správnější. Člověk utvářející si význam pojmů dobra a zla pouze ze svého racionálního úsudku je omezován vlastní lidskou nedokonalostí. Člověk spoléhající na heteronomní určení dobra a zla je dříve nebo později postaven do situace, v níž konat podle dané definice, znamená konat v rozporu s vlastní lidskou přirozeností. Takový člověk se cítí být omezen ve své svobodě a pociťuje toto omezení jako zlo.
Svoboda je předpokladem k dobru, ale i ke zlu. Každé donucování k dobru je v konečném součtu zlem. V moderní společnosti se zlo objevuje v podobě dobra, stává se tak lákavým pokušením. Nabízí se řešení Velkého inkvizitora v podobě štěstí v násilí postaveného proti Kristově svobodě v utrpení. Člověku by šlo ulehčit pokud by byl zbaven svobody, donucen k dobru. Takovéto dobro bez svobody, však není dobrem, protože se v něm vytrácí lidskost. Člověk se stává mechanickým článkem stroje k němuž nemá pražádný vztah.
Dostojevský se ovšem staví i proti krajnímu individualismu, kde pro jednotlivce je vše dovoleno. Člověk tvořící si vlastní ideu dobra a zla, bez přispění jiného pohledu na věc, se stává otrokem vlastní ideje. Ten kdo ve své svévoli nezná hranice své svobody, tuto svobodu ztrácí a je zotročen vlastní ideou.