Pro pochopení celého Dostojevského románu „Zločin a trest“ je klíčem k porozumění Raskolnikova koncepce dobra a zla. V tomto Dostojevského díle je nejlépe ze všech jeho románů zachyceno to, jak chápání dobra a zla u konkrétního člověka má vliv na jeho rozhodování, chování, osobní život i činy. Z tohoto důvodu uvedu Raskolnikovo pojetí dobra a zla hned v úvodu.
Raskolnikovo dobro i zlo se dá stupňovat. Je možné naprosto spolehlivě rozlišit, které dobro je větší nebo menší, než dobro jiné. Tato stupňovatelnost neplatí jenom v jednotlivé kategorii např. zla, ale i mezi navzájem protichůdnými kategoriemi dobrem a zlem. Větším dobrem lze zahladit menší zlo. Z této pozice pak Raskolnikov dochází k závěru, že je eticky možné, zdůvodnitelné, ospravedlnitelné, konat zlo pokud vede k většímu dobru. Je však nutné zachovat všechny podmínky a hlavní podmínku, aby výsledné dobro bylo větší, než zlo vykonané ve jménu tohoto většího dobra. Raskolnikov je tímto svým pojetím dobra zaujat a to zaujat doslova, je v zajetí této myšlenky. Skrze tuto myšlenku shlíží na svět a koná své činy. N. Berďájev o Raskolnikově zaujetí pro svou myšlenku říká:
„Vůbec nepůsobí jako svobodný člověk. Je to maniak posedlý falešnou „ideou“, která ho zotročuje.“ (1,s.62)
Raskolnikov sebe pojímá jako výjimečného člověka. Ve své ideji rozděluje lidi do dvou skupin, na obyčejné a výjimečné. Obyčejní lidé slouží jen ke své reprodukci, jsou méněcenní a jako takoví jsou pouhým materiálem jimiž výjimeční lidé manipulují ve prospěch vizí a záměrů. Výjimeční lidé jsou hodnotnější, samostatnější, mající talent, ti z nichž se stávají dobrodinci a organizátoři lidstva. Obyčejní lidé jsou konzervativci, pro něž je každá změna zlem, vytržením z dosavadního života. Výjimeční lidé světem hýbají a vedou ho k cíli, jsou bořiteli dosavadních zákonů a tradic. Ve jménu lepšího přestupují zákony a tradice, pouhým svým předurčením mají právo na zločin. Výjimeční lidé mají právo přestupovat zákon v případě, že svým konáním vedou lidi k blahodárnému cíli. Opět se zde uplatňuje axiologie dobra a zla, stupňovat a hodnotit lze lidi podle jejich přínosu k rozvoji společnosti. Ve vztahu člověk – člověk je každý člověk stejně hodnotný a musí respektovat dané zákony. Ve vztahu člověk – společnost mají výjimeční lidé pro společnost vyšší hodnotu, což jim dovoluje potlačit své svědomí a překračovat zákony ve jménu obecného blaha.
Raskolnikov chce být výjimečným člověkem, je o své vyvolenosti částečně i přesvědčen, přesto se chce podrobit zkoušce, jež by jeho teorii potvrdila. Zabitím stařeny nejen že získá finanční prostředky, které mu umožní prokázat „lidstvu dobro“, ale chce si ověřit správnost své teorie. Po činu zpětně hodnotí jak ve zkoušce uspěl, je zdrcen svou prostředností, nevýjimečností, zasažen svým svědomím. Doznává si, že mezi výjimečné a hodnotnější lidi nepatří. Svoji osobní prohru chápe i jako prohru své myšlenky. Domníval se, že peníze mu umožní, aby vystudoval a měl počáteční kapitál pro začátek své vysněné kariéry dobrodince a organizátora lidstva, není však schopen uloupené peníze použít, chápe to jako svou slabost. Odhaluje, že není člověkem bez skrupulí, jdoucím pevně za svým cílem. Už při vybírání své oběti se snaží vyhlédnout takovou oběť, jež by svým dosavadním životem mohla být označena za osobu společnosti škodlivou. Tak by se mu mohlo dostat ospravedlnění v podobě uznání takovéhoto jednání jako spravedlivého:
„A za třetí proto, že jsem si vytkl být při tom činu co nejspravedlnější, co do míry i váhy, i početně; ze všech vší jsem si vybral tu nejneužitečnější, a když jsem ji zabil, předsevzal jsem si, že si od ní vezmu jen tolik kolik potřebuju pro první krok, nic víc a nic míň.(8,s.284)
Poznává, že výjimeční lidé by si byli vědomi a přesvědčeni o svém předurčení. Věděli by, že obyčejní lidé jim musí jít z cesty, ať by svým životem byli sebesvatější a nesnažili by se, zvolit oběť morálně opovrženíhodnou. Raskolnikov přiznává Soně, že pro něho žádný člověk není tak méněcenný, aby ho bylo možno označit za něco na úrovni švába. Jen pro ty, které otázka rozdělení lidí vůbec nenapadne, kteří jdou rovnou za svým cílem a žádné otázky si nekladou, se k ostatním lidem dokáží chovat jako k méněcenným. Zpětně si uvědomuje, svou nesvobodu spočívající v zaujetí pro vlastní myšlenku, která ovládla jeho samého. Právě toto úplné ovládnutí svého já, nesvoboda úsudku a vůle, které nebyly schopny řídit jeho činy v době zločinu i po něm, jsou mu dalším důkazem jeho průměrnosti. Uvědomuje si svou ztrátu volby, když dobu činu určila příležitost, nepřítomnost Lizavety v bytě, o které se náhodně předem dozvěděl. Nedůslednost v ověření toho, zda jsou zavřené dveře. Neschopnost důkladně prohledat byt. Úleva od svědomí slibující si od přiznání se k činu, to vše vede Raskolnika k poznání, že nepatří mezi vyvolené nadlidi.
U problematiky Raskolnikovy koncepce dvou druhů lidí, nelze nezmínit jméno Nietzscheho. S ideou nadčlověka, Bohočlověka či člověkoboha se nesetkáváme pouze v Dostojevského Zločinu a trestu, ale i v postavě Kirillova v Běsích a v určité formě v Bratrech Karamazových. O vztahu Nietzsche-Dostojevskij bylo napsáno několik studií, není smyslem této práce se o této problematice dlouze rozepisovat. Budu se snažit podchytit ty nejvýraznější rozdíly, tak jak je popsal N. Berďájev2.
Dostojevského a Nietzscheho tvorba znamená krizi humanismu. Humanistická sebejistota a spokojenost člověka se sebou samým končí u Dostojevského a Nietzscheho. Dále vede cesta jen k Bohočlověku či k nadčlověku, člověkobohu. Kirillov se chce stát sám Bohem. Nietzsche se za lidskou přirozenost stydí a směřuje k nadčlověku. Člověk je v nadčlověku překonán jako hanba a ostuda, jako slabost a nicotnost. Dostojevský dříve než Nietzsche odhalil nezvratný a osudný konec humanismu, smrt člověka na cestě k člověko-božství. Mezi Dostojevským a Nietzschem je ohromný rozdíl. Dostojevský znal pokušení člověkobožství a do hloubky prozkoumal cesty lidské svévole. U Nietzscheho není ani Bůh ani člověk, nýbrž pouze tajemný nadčlověk. U Dostojevského je jak Bůh, tak člověk. Bůh u něj člověka nikdy nepohltí, člověk se v Bohu neztrácí, ale zůstává člověkem až do konce, na věky věků.
Raskolnikov je ctižádostivý, nebojácný, sebevědomý, odhodlaný, pyšný, vážný. Je si vědom vlastní výjimečnosti i překážek kladoucích se jeho seberealizaci. Věří, že může lidstvu prokázat dobro, překážkou je mu vlastní chudoba, strádání. Není člověkem, který by žil život jen pro žití samo, takovým životem pohrdá. Pouhá existence ho nikdy neuspokojovala, ctižádost a vůle ho ženou dále. N. Berďájev o něm říká:
„Raskolnikov hledá meze lidské přirozenosti v jednotě se sebou, experimentuje se svou vlastní přirozeností.“ (1,s.30)
Zločinem chce Raskolnikov získat nezávislé postavení, ten pak odčinit prospěšnou prací pro lidstvo. Velice živě si uvědomuje, že jeho život už nikdy nebude jako dřív. Pociťuje svou oddělenost od ostatních lidí, straní se společnosti nejen svých přátel ale i matky a sestry. Je pohlcen svou ideou, jež ho vytrhuje ze společenství lidí a vrhá ho do existenciální samoty. Tato existenciální samota není záležitostí spjatou přímo se zločinem, ale prvopočátečně je spjata s jeho ideou, myšlenkou o své výjimečnosti postupně uzrávající v samotný čin. Samotný zločin není bodem, v němž se odtrhl od běžného světa, je jen bodem z něhož rozpoznává změnu, která se odehrála v jeho nitru v době, kdy ho myšlenka na přestoupení svých vlastních možností ovládla:
„Měl pocit, jako by se právě nějakými nůžkami odstřihl od všech a všeho.“ (8,s.124)
Raskolnikov je odhodlán dělat dobro, ve svém úsudku je o tom přesvědčen. V epizodách svého běžného života tomu tak skutečně je, koná dobro kdykoliv se nějaká situace vyžadující jeho zásah naskytne a později toho lituje. Tak si počíná, když ochraňuje opilou a zneužitou dívku v parku, opakovaně finančně vypomáhá rodině Marmeladových, zachraňuje děti z hořícího domu, zaopatřuje nemocného studenta i jeho otce. V době kdy trpí nouzí, finančně vypomáhá ostatním, později svých dobrých skutků lituje, pokládá je za slabost, zlobí se, že by měl myslet především na sebe. Lidé jsou si jeho dobrého charakteru a skutků vědomi, nevědouce o jeho zločinu. Raskolnikov nejen že vypadá jako dobrý člověk, ale i dobrým skutečně je. Je schopen konat dobro i zlo. Ani ze strany Raskolnika se nejedná o nějakou přetvářku, klam, ale o spontánní čin jeho samého. Tak ho vidí i jeho matka:
„Není přece možná, aby byl egoista, viď?“ (8,s.248)
Raskolnikov vidí člověka obecně jako bytost schopnou přizpůsobit se jakýmkoliv i velmi obtížným podmínkám, zvyknout si na ně. Tuto schopnost vidí negativně, jako neschopnost vzdorovat, utvářet své prostředí ve svůj prospěch. Člověk je pro Raskolnikova zbabělec, slaboch, hlupák neschopný změnit sebe sama. Člověk, aby měl hodnotu, musí mít svá práva svobodně jednat, silný a pevný rozum i vůli k tomu ovládat druhé lidi a mít s tím i spojenou moc.
Téma existence či neexistence zločinu je v Dostojevského díle několikrát nastolována. Co předurčuje člověka ke zločinu, povaha či prostředí? Tato pře je zachycena v dialogu mezi Razumichinem a Porfirijem Petrovičem. Socialistické stanovisko Porfirie Petroviče se staví k otázce zločinu jako nedostatku sociálního řádu, správným a spravedlivým zorganizováním společnosti nebude zločinu, protože nebude proti čemu protestovat. Razumichin staví jako prvotní příčinu lidskou povahu a přirozenost, jež cestou postupných přerodů dosáhne dokonalosti.
Raskolnikova koncepce stojí na neexistenci zábran a předsudků, kdy zločin ve své podstatě za určitých okolností neexistuje a nelze o něm vůbec mluvit. Okolnostmi jež určují, zda jde o zločin či ne, je osoba pachatele. Tímto se vracíme k Raskolnikově myšlence výjimečných a méněcenných lidí. Pro výjimečné lidi je všechno dovoleno za podmínky, že se tak činí pro dobro lidstva. Pak nelze mluvit o zločinu, ale jen o zlu, které slouží dobru. Takto ovšem lze vztáhnout tvrzení vše je dovoleno na všechny lidi, protože nelze najít přesné měřítko, které určí kdo výjimečným je, a kdo jím už není. Pojem zločin stojí ve své podstatě na existenci zábran a předsudků, jež dotyčný člověk má či nemá.
Raskolnikov ve svém každodenním životě nachází měřítko, jímž určuje zda jde o zločince či ne, sám v sobě. Svidrigajlov usvědčuje Raskolnika z určité etické rozdvojenosti:
„Jste si tak jist, že se nesmí poslouchat za dveřmi, ale stařenky že můžete ubíjet pro své potěšení vším, co vám padne do ruky…“ (8,s.501)
Raskolnikov jakékoli označení svého činu jako zločinu odmítá. Obhajuje se špatným životem své oběti, chápe svou úlohu jako výkon spravedlnosti, obviňuje se pouze z toho, že selhal a nedotáhl svou teorii až do konce:
„nezabil jsem člověka, zabil jsem princip! Ano, princip jsem zabil, ale nic jsem nepřekročil, zůstal jsem na téže straně.“ (8,s.283)
V termínu zločin vidí pouhou formu, která esteticky odlišuje činy vojevůdců tvrdících, že zabíjejí ve jménu lidstva, pokroku a společnosti, od činů lidí páchajících zločiny pro svůj prospěch. Zločin pro něj není tak ohavný, je jen porušením litery zákona. Necítí vinu, má jen zlost na sebe, že selhal. Jedině ve svém selhání pociťuje vinu, ve svém vlastním doznání které učinil. Nakonec usvědčuje sebe, že nebyl v právu, když takto jednal a nebyl s to svůj záměr dokončit. Jedná se o určitý rozpor mezi svědomím a vinou, kdy jedno ještě nepředpokládá druhé. Ač u Raskolnika svědomí plní svou funkci, ve své rozumové složce osobnosti si odmítá přiznat jakoukoliv vinu.
Podle T. Špidlíka Dostojevský připouštěl oprávněnost trestu jen proto, že u zločince nacházel potřebu trest snášet, a tak ulevit výčitkám svědomí, ne však pro jeho společenskou prospěšnost. (18,s.110) Dostojevskému šlo tedy především o konkrétního člověka a jeho spásu, vnitřní pocit než o společenský účel trestu.
Poznámky: 2 Srovnej: N. Berďájev, Dostojevského pojetí světa. s.41